Balkánem do Asie   Den 6

Ráno vyrážím opět přes čáru do Albánie a v Kopliku se poprvé pořádně setkávám s albánským provozem. Na okraji městečka je světelná křižovatka, ale semafory nikdo nerespektuje. Uprostřed křižovatky stojí policajt a snaží se řídit dopravu. Pokud někdo nemá hozený blinkr, zastaví ho uprostřed křižovatky, řidič stáhne okýnko, policista se zeptá kam jede a následně mu tímto směrem zastaví provoz. Jaképak nervy vždyť o nic nejde. Albánie žije na ulici. Odehrává se tam vše od pouličního prodeje, přes společenský život až po výrobu čehokoliv. Není vyjímkou, že vedle relativně slušného hotelu je obchod s všelijakýma krámama a hned vedle klempířská dílna, kde Albánec svařuje a brousí rozbrušovačkou tak, že jiskry létají přes chodník, kde se proplétají lidi až na Mercedesy ve vozovce. Mercedes je zde národní značkou a více než polovina domorodců jezdí nezničitelným Piánem v různém stádiu rozkladu. Zkrátka cikáni jdou do nebe a Mercedesy do Albánie.

Vyrážím vstříc druhému offroadu směr Théti. Ano, vy co víte o co jde, dal jsem Théti na naháči se slikama. Po pár kilometrech se asfalt mění v uježděnou šotolinu s více či méně kamenitým povrchem. Jsem na to zvyklý ze včerejška, tak mi to nečiní problém. Celkem svižně stoupám do sedla, které je vstupní branou do údolí kde Théti leží. Cestou potkávám bagry a jinou těžkou techniku jak pracuje na úpravě cesty a chvilku musím čekat než bagr odklidí nalámaný kámen z cesty. Nahoře v sedle potkávám mladý rakouský pár ve starém mikrobusu VW LT. Jak jsem se sem dostal já na naháči je mi jasné, ale jak přes ty šutry přeskákali oni aniž by utrhli kus podvozku, nebo alespoň olejovou vanu mi teda jasné není. Jdeme spolu na kávu do boudy v sedle. Jsou na okružní jízdě Albánií. Ona je nápadně hezká a více než na Rakušanku je podobná na Černohorské holky. Taky prý kvůli tomu zažívá na Balkáně očistec. Všude po ní chtějí doklady a myslí si, že ji její partner někam unáší na falešné papíry. Tady ale jejich cesta končí. Dále dolů do údolí je to už opravdu místy kámen na kameni, že mám problém se vyhnout i já. Zásadní nevýhodou mého cesťáku nejsou ani tak kratší zdvihy jako světlá výška. Výfuk je hodně nízko a ten olejový filtr musí kameny snad přitahovat. Rozhodně to není cesta pro slabé povahy. Vpravo skála, pak dvě kamenité koleje a vlevo kolmá stěna dolů třeba několik set metrů, samozřejmě bez jakýchkoliv svodidel či zátarasů. Jet musíte ve vnější stopě blíž srázu, protože na té vnitřní jsou napadány kameny ze skal nad vámi, tak od kol po hranu propasti máte asi jeden metr, který musíte využít pro balancování mezi šutry. Zpočátku je to velký adrenalin, ale po pár kilometrech otupíte. Já už jsem navíc trochu otupěl včera, kde to bylo podobné, jen výška kolmého srázu byla v desítkách metrů.

Théti, což obnáší asi pět chatrčí a kostel leží v údolí jakoby vyschlého koryta řeky. Je to naprosto izolovaná oblast, kde nejbližší asfalt je 60km ať se vydáte do Kopliku odkud jsem vyrazil, nebo do Skadaru kam mám namířeno. S rodinou Albánců, která zde byla na výletě jsme se shodli, že je to takový malý Tibet, ale Evropa už je blízko, protože v sedle už kopou bagry. I tuto oblast čeká podobný osud jako pravý Tibet, jen vládcem nebude Čína, ale Evropa. Můj naháč způsobil ve vesničce pozdvižení. Nikdy tu takovou motorku neviděli. Připadá jim hrozně maličká, protože tu všichni jezdi na BMW a KTM monstrech. Dva Bavoři stojí zaparkovaní i před jakousi ubytovací chhýší. Přichází jeden německý motorkář a nechápe jak jsem se sem dostal. Tvrdí, že odsud do Skadaru se nemám šanci s tímhle dostat, protože tahle motorka to nedá a bez špuntů nedojedu dál jak za první zatáčku, protože cesta po které jsem přijel je prý lepší než to, co mne čeká. Navíc jsou 3hodiny a nemám šanci to do tmy stihnout. To je pro mne jako rudý hadr před očima. Jsem alergický na řeči GSářů jak se to dá zvládnout jen s touto motorkou, protože je zkrátka super a překoná vše. Tak nějak pozapomínají, že mé SVčko s mými malými poloprázdnými kufry váží polovinu toho, co ta jejich potvora ověšena vším možným. Neberu ale varování na lehkou váhu, protože čára v mapě se z tlusté žluté mění na tenkou šedou a z fotek na Panoramiu vím, že to nejtěžší mám opravdu před sebou.

Vyrážím s tím, že vrátit se můžu vždy a přespat v horách není problém. První část cesty vede údolím vyschlé řeky plným volných kamenů s krátkými výjezdy a sjezdy. Zdánlivě jednoduchý terén byl ve skutečnosti tím nejobtížnějším na celé cestě. Podklad totiž není pevný a kola se do volných kamenů boří. Navíc musíte jet v hluboké koleji po automobilu, což omezuje manévrovatelnost. Pokud zůstanete sedět, jste jasní během pár metrů. Jakmile se ve sjezdech v takovémto terénu dotknete přední brzdy, přední kolo se potopí do kamení a okamžitě je motorka neovladatelná. Nefotím nádherné scenérie kolem, protože mám plné ruce, nohy a hlavu práce s jízdou.Navíc se mi ruce tak třepou vysílením, že by to snad nepobral ani režim sport. Občas se kamení změní v rudou hlínu a to není taky zrovna výhra. Zastavuji před 15m dlouhou rudou kaluží přes celou šířku cesty s nemožností ji objet. Nemám rád, když nevidím do čeho jedu a těžko říct,co se bude skrývat pod tou kaší. Nemám ale na výběr. Jdu do stupaček a doufám, že na dně budou kameny a ne metrové koleje vyježděné od Defendrů, které jsou tu jediným čtyřkolovým spojením s tímto místem. Sice mi pod blátivou vodou zmizí ¾ předního kola a vidím jen vrch lízátka, ale naštěstí bylo dno bez záludných překvapení. Cesta se pomalu začíná stáčet z údolí na úbočí a volné kameny nahradil vlhký skalnatý, nebo hliněný povrch ze kterého trčí kameny. Ať je to jak chce, konečně pevno pod koly. Místy jsou úseky trialové, ale stoupám úbočím do sedla. Nahoře už toho mám dost a musím se něčím posilnit. Když se podívám zpět a v dáli v srdci divokých hor vidím cestičku po které jsem před chvílí jel, je to úžasný pocit. Nyní mne už čeká sklesat do vedlejšího údolí, které vede až k mému cíli. Vím, že jsem už téměř vítěz, ale musím být ostražitý. Jsem hodně unavený, v jednodušších úsecích nedávám pozor a dělám zbytečné chyby. Ono 120km s neustálým manévrováním ve stupačkách na jedničku, místy dvojku dá zabrat. Spadl ale ze mne ten stres z neznáma a cestu si opět užívám v pohodě. Dole jsou další obrovské kaluže, ale většinou se buď dají objet, nebo jsou vzhledem ke stálosti terénu předvídatelné. Objevují se první chatrče a doháním i nějakou dodávku, přičemž řidič se s tím rozhodně po šutrech nemaže. Samozřejmě je to Mercedes. Naráz se divoká cesta mění ve fungl nový asfalt a rozdíl je neuvěřitelný.

Do Skadaru je to pár km, do tmy tak hodinka, ale do civilizace se mi nechce. Chci spát ještě v horách. Problém je ale najít místo. Všude je samý kámen a pokud ne, je tam miniaturní políčko s kukuřicí. Přijíždím do vesničky mající asi deset domů a před jedním mají chlapi uprostřed cesty židle se stolem a smaží domino o prachy. No co, dnes už tu auto jelo a pravděpodobnost, že by jely dvě je mizivá. Domino je v Albánii národní hazardní sport, něco jako u nás karty. Ptám se tedy jestli tu je nějaký zelený plácek, kde bych mohl přespat a posílají mne před školu. Je tam plácek asi jako tenisové hřiště se zelenou trávou. Super. Pobíhají tam dva kluci z vedlejšího domu, tak se ptám jestli si tu můžu postavit stan. Prý no problem a jdou do domu. Než ale slezu z motorky, jsou opět u mne a proč bych prý měl stavět stan, když mají klíče od nepoužívané školy a můžu tam zaparkovat i motorku. No to je snad sen. Sotva zatlačíme motorku dovnitř, strhne se průtrž, z nebe padají proudy vody a na plácku, kde jsem chtěl stavět stan stojí rázem několik centimetrů vody. Klukům je 16 let a Sidrid umí trochu anglicky ze školy. Donesli mi hrozny, sedíme na karimatce a vyprávíme jaké je to u nás a tady. V Albánii píší interpunkci pod písmena, tak třeba jejich Č vypadá stejně, jen háček má pod písmenem a vzhůru nohama. Setmělo se a kluci musí zpět do domu. Dám jim na nabití baterie a loučíme se.

Ještě jsem ani nestačil vlézt do spacáku a někdo klepe na dveře. Odemykám cihlou zamknuté dveře aby se neotevíraly, otvírám a tam stojí Sidrid s pánem domu, který mne přišel pozvat přespat k sobě domů. Vysvětluji, že je to od něj velmi laskavé, ale že bych musel všechny krámy stěhovat k němu. Navrhuji pozvání na kávu, nebo čaj. Pán rád souhlasí a já se chystám vykročit. Sidrid mne zastaví a muž se najednou tváří nějak podrážděně. Sidrid mluví něco o oblečení. Mám na sobě tričko ve kterém jedu třetí den a motojeansy od bláta. Jiné kalhoty nemám, jen cordurové s membránou na motorku do zimy, tak si alespoň převlékám propocené triko za mikinu. Naráz je vše OK, oba se usmívají a mně dochází, že problém nebyl ve špíně, ale v krátkém rukávu. Sidrid mi pak vysvětlil, že muž musí mít dlouhé nohavice a rukávy. Ptám se jak to, že on má kraťasy a tričko? Já můžu, já jsem ještě mladý, ale ty jsi už muž odpovídá. Příšla se na mne podívat celá rodina čítající deset členů a paní domu hned zaútočila otázkou na tělo. Je ženatý? Usadili mne na gauč a část se vytratila. Najednou začali snášet na stůl plno jídla a pití. Během pár minut je na stole jídla jako o vánocích a já jsem společensky naprosto ztracen. Poučen krátkým rukávem se bojím udělat cokoliv, abych nestropil mezinárodní fauxpas – čti fópá. Jediným spojencem je Sidrid a já ho žádám, aby mne trochu navigoval kde jsou mé limity, ostatní nám stejně nerozumí. Jen se směje a mám prý jíst a pít co hrdlo ráčí a žaludek snese. Samozřejmě je vše domácí a pěna na kávovém frapé, které mi udělali je tuhá ještě po dvou hodinách. Sidrid bydlí v nedalekém Skadaru a tady je na týden na prázdniny. Je na tom podobně jako já a Angličtinu používá mimo školu poprvé v životě. Všichni jsou laskaví, pořád se usmívají a já se snažím vše splatit vyprávěním o naší zemi a mé cestě. Jsem pro ně vzdálený cizinec, protože sami nebyli nikdy dál než dvě tři města odsud. Nejvíc kluky zajímá kolik si u nás tak člověk vydělá peněz, protože u nich je chudoba. Když jim řeknu plat dělníka z fabriky, nevěřícně koulejí očima a počítají, že by si za to koupili půl Albánie. Pak je ale vracím na pevnou zem, protože u nás dobré ¾ takového platu padnou jen na bydlení a v ruce moc nezbude ani bohatému středoevropanovi. Ptám se čím se živí rodina a pořád mám v hlavě ten Evropský kolotoč do továrny a domů, do továrny a domů. Odpověď je jednoduchá. Máme malé políčko, krávu a několik koz. Život tu není jednoduchý a přesto úplně cizímu člověku snesou na stůl vše co mají. Jsem z té pohostinnosti úplně vedle, loučím se a nevím jak poděkovat.