Balkánem do Asie   Den 5

V noci byla bouřka a ráno poprchá. Ach jo. Znova do nepromoku. Stoupám známými serpentýnami do národního parku Lovčen. Každá zatáčka je očíslovaná a je jich přes 30. Jenže moc z toho nemám. Je mokro, tak jedu opatrně, navíc je mlha a déšť střídá ještě silnější déšť. Na mauzoleum, které bylo v plánu se ani nejdu podívat a až do Cetinje jedu mlhou a deštěm. Vzpomínky na oba černohorské národní parky mám tak mlhavé. Později leze slunce a příjemně hřeje. Podél cest jsem už několikrát potkal sběrače odpadků. Je vidět, že Černohorci si uvědomují co mají, jdou do sebe a Balkánský nepořádek pomalu odklízejí. Dokonce šli tak daleko, že třídí i součásti starých vyřazených automobilů. Prozatím teda pouze na hořlavé a nehořlavé. A jak? Prostě auto zapálí a co neshoří, dá se do šrotu. V Podgorici je takové pohřebiště vyhořelých rezavých vraků hned u cesty. Jednou jsem tímto způsobem viděl vyzouvat i pneumatiku z ráfku. Polili ji benzínem a škrtli. Nutno jim ale přičíst ke cti, že se chovali ekologicky, neboť počkali až se setmí a černý kouř nebyl vidět. A co oči nevidí …... přírodě neškodí.

Už jen pár km a jsem v Albánii. Je to země která byla největší neznámou a na kterou jsem se nejvíc těšil. Kousek za hranicí odbočuji na 50km offroadu směr Vermosh. Absolutně nevím co mne čeká a nakolik to bude pro moji motorku sjízdné. Nějaké zkušenosti s terénem ale mám a vím, že ani na cestovních slikách není šotolina a drobné kamení zásadní problém. Vystoupám k prvnímu sedlu a předemnou se otevřou nádherné albánské hory a celé úbočí serpentýn, kterými pojedu dolů do údolí. Něco takového jsem ještě neviděl. Cesta je místy vymletá, místy kamenitá a místy se dá po šotolině fičet i 60km/hod, jen je potřeba si zvyknout, že motorka pořád plave. Projíždím vyprahlým údolím a za každou zatáčkou se otevírají nové scenérie. Nemůžu přece pořád zastavovat a fotit každou skalku velikosti Malé Fatry. Sem tam narazím a pasáčka ovcí a pár chatrčí. Nechápu z čeho tady ti lidé žijí. Potkávám kluka kolem třicítky, tak se jej ptám co je tvůj job. No job odpovídá. No přece musíš něco dělat, abys měl peníze, ne? No money. On na to. Tak přece potřebuješ peníze na jídlo, oblečení a tak podobně, ne? Kde je bereš? Kluk se podíval nahoru na vrcholky hor, rozhodil doširoka rukama a praví: It´s Albááánia. Další dotazy jsou zbytečné, jedu dál. Na další fotící zastávce vidím jak to z kopce ve velkém stylu drtí dolů po šutrech cyklista hlava nehlava s plnou polní v brašnách. Tak to nechápu. Musí mít prdel na dranc a průraz na každém kilometru. Zastavuje a já vidím brašny Sport Arzenál. Zkusím tedy Ahoj. On na mne vyjeveně hledí a zjišťujeme, že je z Rožnova a doma bydlíme 12km od sebe. Pak ještě přijedou další a je jich celkem šest.   Jedou v opačném směru, tak vyzvídají jestli budou velké kopce. Né, je to z kopečka až do Rožnova. Říkám, abych je potěšil. Poslední dva dny jeli Théti kam se taky chystám, tak se ptám na cestu. Všichni krom neohroženého sjezdaře nesměle kroutí hlavama jen on říká, že je to v pohodě. Projíždím pořád pohádkovým krajem a sotva zastavím abych se napil a vyfotil si mostek, přiběhne ke mně klučina. Jakmile otevřu topcase, uvidí čokoládu a začíná skandovat čoklet čoklet. Vezmu ji do ruky, abych se rozmyslel jestli mu ji dám, on to však řeší za mne a se senkjů mi ji vytrhne z ruky. Nebylo to však žebrání, ale bussines, protože mi nabízí, že mi za to na oplátku skočí z mostu když vidí, že si jej fotím. Asi 20m před státní hranicí začíná opět afalt a z budky vychází první a zároveň poslední vysmátý celník na mé cestě. Bere si papíry a pak na mne kyne, abych si pro ně šel do budky. Tam mne praští přes nos lihový odér a je mi jasné, že dobrou náladu má na svědomí lahev rakije.

To, co jsem ujel v horách musím přejet zpět černohorským územím. Když zastavím na autobusové zastávce, abych se přioblékl, okamžitě je u mne 66letý Černohorec, který bydlí u cesty. Prý musím jít k němu, aby mi dal jablka, hrušky a domácí sýr. Nakonec ještě přidává třikrát převařenou Černohorskou kávu. Umí jen rodný jazyk, ale celkem mu rozumím, protože každé druhé slovo je: „jebááááááť“ a to jen z toho důvodu, že každé první je: „píííčku matěri“. Rozhovor se vyvíjí asi takto: Odkud jsi? Z Československa (Česko nikdo nezná). Jebááááť ! A kam jedeš? Do Turecka. Pííííčku matěri! Vše chutná výtečně a po hodince jedu dál. Cestu mám naplánovánu mimo hlavní trasu, tak kličkuji nádhernou hornatou krajinou cestičkami pro jedno auto. Dojedu až do posledního městečka před Albánií a protože je teprve 8 večer a tma jako v pytli, jdu si sednout do zahrádky na colu. Ještě ji nemám ani na stole a už se ozve známé ver ár jů from. Nakonec zavedeme družný rozhovor s číšníkem Achimem. Je zároveň se svým bratrem majitelem podniku. S Černohorskými folklórními tanci sjezdil půl světa a byl i ve Frýdku Místku. Nabízí mi hamburger, ale před chvílí jsem jedl, tak jej musím zklamat. Pak najdu zastrčené místo kousek od hranice a jdu spát.